BETONEM SPOUTANÁ VODA  aneb  OLYMPIJSKÝ PROPADÁK

Každý počítal s tím, že se Olympijské závody ve slalomu odehrají na přírodní trati Eiskanalu kde se každoročně pořádaly mezinárodní závody.
V roce 1957 se tu uskutečnilo Mistrovství světa odkud jsme přivezli - C2 hlídky zlato, C2 stříbro, K1M stříbro, K1M hlídky stříbro, C1 hlídky bronz.
Mysleli jsme že pro nás známá trať kam jezdíme na mezinárodní závody se nejspíš trochu upraví aby to moc nestálo. Nakonec vše ale bylo jinak.
Vedení ÚV ČSTV znemožnilo výjezd našich slalomářů na předolympijskou přípravu koncem roku 1971 kdy byl kanál zprovozněn. Na novou trať
Augsburgského kanálu se naši slalomáři dostali až čtyři měsíce před olympiádou. U nás totiž převládal názor, že Čechoslováci jsou světové jedničky
a nebude žádný problém se s umělou dráhou vypořádat. Většina soupeřů ve vodním slalomu však již v té době u Augsburgského kanálu skoro žila.
První předolympijské seznámení se spoutanou vodou naše vodáky značně zneklidnilo, všichni se na trati spíš trápili a marně hledali použitelný recept.
Nejlépe z našich se tehdy s pulsující vodou vyrovnal Jarda Radil, kterému již dopředu každý gratuloval k účasti na olympiádě, v přípravných závodech
na olympijské trati i vyhrál, neměl tam konkurenci, na kanálu všem ukazoval záda. V domácích „kvalifikacích“ na OH mu nakonec scházel jeden bod
a na olympiádu nejel. Při odjezdu na Olympiádu našim slalomářům všichni plácali po zádech s tím, že si jedou pro olympijskou medailovou žeň, jak
to bylo dosud při závodech na světových přírodních tratích zvykem. Totéž se asi odehrávalo i v Západoněmeckém slalomářském týmu který na kanále
tvrdě téměř rok trénoval. Již před odjezdem našich však zainteresovaní ze zkušeností věděli, že na tuhle vodu si nevezeme právě ty nejlepší typy lodí,
že kanál potřebuje lodě nižší. Všichni to však považovali za alibismus.
Dva dny po zahájení Olympijský závodů ve slalomu se již miliony diváků u televizních obrazovek nestačily divit, jak veškeré zlaté medaile berou jednu
po druhé reprezentanti NDR - Východního bloku Německa. Nám nakonec zůstaly oči pro pláč. Kanál se ukázal být nad síly nejen našich ale i většiny
účastníků OH a všichni kromě domácího Kaudera dojeli s porcí nejméně padesáti trestných bodů což bylo dosud nevídané!
Vítěz C1 Reinhard Eiben z NDR dojel sice s třiceti trestnými body ale byl přesto o dvanáct bodů lepší než předem oslavovaný Západoněmecký Kauder.
V C2 si naši jeli rychlou jízdou pro jednu z medailí ale několik branek před cílem a na nepříliš obtížném místě se zvrhli a bylo po všech nadějích.
 
Mnichovský neúspěch znamenal radikální řez v národním mužstvu. S Novým rokem na jaře roku 1973 vzniklo centrum slalomářů v Brandýse nad Labem
a vzniká tak Dukla Brandýs. V Brandýse n/L. byla naplánována rozsáhlá výstavba nové loděnice a hlavně stavba nového umělého slalomového kanálu na
odpadní mlýnské stoce, kde tou dobou stála tréninková trať vodáků Dukly Kbely. Po roce 1977 nastal částečný výkonnostní útlum. Loděnice zůstala jen
u základního vybavení a umělý slalomový kanál sice stál a byl využíván pro trénink, jeho provoz a obsluha však byly problematické.


7. místo - C1 - Karel Třešňák (* 21. února 1949 Karlovy Vary)
  
8. místo C1 - Petr Sodomka (* 19. května 1947 Pardubice)
9. místo
C1 - Zbyněk Pulec (* 5. února 1948)
 
a další účastníci OH Mnichov 1972:
 
6. místo K1M: Marián Havlíček (* 19. dubna 1953, + 30.prosince 1972)  -  8. místo K1Ž: Bohumila Kapplová (* 27. září 1944)
10 .místo C2: František Kadaňka (* 8. října 1944 Dolní Kounice) + Antonín Brabec (* 2. dubna 1946)
11. místo C2: Gabriel Janoušek (* 29. listopadu 1940 Turnov) + Milan Horyna (* 9. ledna 1939 Hradec Králové)

Pravidla na Olympiádě 1972
30 brankovišť, loď musela projet brankou špička-záď, tyče byly jedna zelená a druhá červená - zelená vždy po pravé ruce
pokud vedle čísla bylo - R - branka se projížděla couváním, dotyk jedné tyče znamenal 10 trestných bodů.
Od roku 1987 došlo ke změně: dvě zelené tyče jako povody, dvě červené tyče jako protivody.
  

Použit materiál z knihy:

Mušketýři v peřejích
Autor: Václav Cibula
 
Skvěle napsaná kniha popisuje závodní i životní dráhu třech nejslavnějších vodních slalomářů 70. let - Petra Sodomky, Karla Třešňáka a Jaroslava Radila,
ale nejen jich a přibližuje dobu ve které tito závodníci trénovali, kdy spolu projezdili pěkný kus světa, desítky řek a tisíce slalomových branek a popisuje
historky u kterých jsem se opravdově zasmál i skoro pobrečel. Tato oblíbená trojice vozila ze světových šampionátů jednu medaili za druhou ale všichni
stále zůstávali obyčejnými lidmi. Patřili do generace, která jezdila vodní slalom především pro radost a své potěšení. Přesto dnes již jejich jména zná
málokdo a právě proto vyšla tato kniha. Ve svém úvodu kniha popisuje život každého ze tří sportovců zvlášť, větší část je však věnována významným
závodům (1969 St. Maurice, OH 1972 Mnichov, 1975 Skopje atp.). Součástí vazby jsou i černobílé fotografie na křídovém papíře.

Úryvky z knihy: