Je svěží zářijové ráno. Modrá obloha slibuje hezký den. Expediční tranzit čeká od včerejšího večera naložený vodáckou výbavou a tak nic nebrání nasednout a vyrazit do Vyššího Brodu, kde se koná Světový pohár kajaků a raftů na divoké vodě. Tato akce slibuje skvělou podívanou. Navíc se skýtá možnost využít této příležitosti pro vlastní sjezd peřejí krásného úseku Vltavy, který je ve vodácké klasifikaci nejobtížnější ze všech toků v České republice. Řečiště mezi hrází Lipenské přehrady a přečerpávací nádrží nad Vyšším Brodem je od zahájení provozu tohoto díla suché a voda teče umělým podzemním vodním kanálem. Několik kilometrů, nepřekonatelných i pro plavce živící se dříve splavováním šumavského dřeva, s příznačným názvem Čertovy proudy už desítky let zarůstá travou, hustým křovím a stromy. Ovšem jednou či dvakrát do roka se stavidla otevřou a masy zpěněné vody se stávají důstojným kolbištěm pro kajakáře a raftaře z celého světa.

Pomalu projíždíme po úzké silnici, která vede podél řeky a hledáme místo k zaparkování. Všechno je k prasknutí přeplněné vozidly, lidmi a loděmi. Konečně se podařilo zastavit. Jen otevřeme dveře už slyšíme vzdálený temný hukot vody.Celí netrpěliví se jdeme podívat co nás vlastně čeká. Bahnitou pěšinkou scházíme ke starému rozbořenému jezu. Pro dunivý řev vody se můžeme dorozumívat pouze posunky. Díváme se na tuny vody řítící se kolmo dolů z pět metrů vysoké propusti do jejíž šířky tří metrů je spoutaná celá síla řeky. Při pomyšlení na tu výzvu cítím zvláštní, krásné mrazení v zádech při kterém naskakuje husí kůže. Prožívám smíšené pocity obav a těšení se.Takový skok přece nemůže jít sjet. To přece není možné. Ve výřícím kotli už situace nevypadá tak bezvýchodně. Jen se do něj dostat. Jen přeskočit ten obrovský kolmý schod a udržet se v lodi.

Během přemýšlení o způsobu překonání gigantické překážky přijíždí několik plavidel, avšak žádné z nich nepokračuje k jezu. Všichni vyloďují, nakládají lodě a vracejí se pod přehradní hráz. Začínám se uklidňovat, když tu najednou slyším potlesk přihlížejících. Raft s pětičlennou osádkou se blíží. Nevěřím svým očím, když se jeho příď sklání vstříc rozbouřeným vodám. Celé představení netrvá ani vteřinu a loď mizí z očí. Za chvíli, která se zdá věčností se opět objevuje s posádkou zapřenou do pádel bojující s rozbouřeným živlem. Přežili a tím je rozhodnuto. Vracíme se k autu a míříme pod hráz. Počasí je slunečné, ale vítr studený. Při nafukování buřtů našeho plavidla se korytem míhají závodníci předvádějící přesně koordinované pohyby. Po nezbytném ochlazení dofukujeme na tvrdo, oblékáme těsné neoprenové obleky a čekáme na přestávku mezi jednotlivými soutěžními koly. Sedíme na břehu a pozorujeme cvrkot. Konečně přichází náš čas. Helmu na hlavu, pádlo do ruky, nohy do kurtů. Pro osvěžení techniky ovládání neobratného a těžkého plavidla si na začátek, po vzoru jiných vodáků, sjedeme pouze k obávanému jezu. Pokud shledáme naše schopnosti jako dostatečné, vrátíme se nahoru a splavíme celý úsek mezi oběma nádržemi. Najíždíme do proudu. Prudce zahýbáme doprava abychom minuli zbytky betonového brodu vystupující nad hladinu. Koryto se zužuje a rychlost se zvyšuje. Ruce sami dělají co je potřeba. Jsme zkušená, ale nesehraná posádka. Přeskakujeme několik schodů. Stav vody je vyhovující. Zatím jsme ani neškrtli. Orientujeme se podle branek vytýčených pro závod. Poslední práh. Otáčíme loď proti proudu a přistáváme nad jezem, kde končí i závodní trať. Usuzujeme, že jsme schopni zvládnout záludnosti divokého dolního úseku. Vytahujeme loď a nakládáme ji na ramena. Po dvou kilometrech manévrování s těžkým břemenem po přeplněné silnici se dostáváme na start. Přestávka závodu pomalu končí a mi na poslední chvíli vyrážíme zpět na vodu. Teď už jsem dokonce schopen vnímat i okolí řeky, nejen reagovat na pohyby lodi. Všímám si šikmých válců, které jsou všude a určitě by byly schopny loď převrátit. Ale již jsme rozhodnuti a nikdo rozhodnutí nechce vzít zpět, přestože jedeme nejobtížnější vodu s jakou jsme se setkali.

Dostáváme se na klidnější místo nad obávaným jezem. Opakuje se pocit očekávání smíšený s obavami. Pevně se usazuji a vyhlížím známou překážku. Vidím, že musíme najet naprosto přesně. Stará nepoužívaná vodní stavba se ježí pozohýbanými traverzami a dráty pokrytými rzí. Lehký dotyk by v této rychlosti znamenal jistý konec. Řev vody se zakusuje do podvědomí. Blížíme se. Nevnímat obavy a soustředit se na přesnou činnost. Najíždíme do propusti. Příď se překlápí. Chvilkový stav beztíže. Zaklonit, zapřít. Následuje náraz jako do pevné zdi. Loď mizí pod vodou a ta se hrne přes hlavu. Na vteřinu se zastavuje čas. Mocný úder pádel vynáší naši loď vážící v tomto okamžiku několik tun do divokého proudu. Voda vytéká otevřenou zádí. Následuje prudký tlak peřeje z boku, který nás naštěstí vychyluje z dosahu břehu. Získáváme neuvěřitelnou rychlost a naštěstí i kontrolu nad plavidlem. Nedostává se nám ani chvíle odpočinku. Nevíme co může přijít za chvíli. Proud je stále stejně rychlý v úzkém korytě. Snažíme se manévrovat do co nejvíce sjízdných míst. Skákání z dvoumetrových schodů se stává normální. Začínáme se sehrávat. Obtížnost je však na hranici našich možností a jen doufáme, že se nezvýší. Potřebujeme nutně dofouknout, protože neustále se přelévající voda zchladila vzduch ve válcích a ten zmenšil objem. Loď se kroutí jako žvýkačka. Naštěstí se objevuje malá zátoka, kde se daří zakotvit. Němí úžasem si tiskneme pravice. Přežili jsme. Při foukání se dozvídáme, že přijdou ještě dvě velmi obtížná místa.

Vracíme se do proudu, který zůstává stále stejně prudký. Koryto je plné zatopených stromů a stromků. Tím je ještě užší a nebezpečnější. Držíme se uprostřed a rychle ukusujeme kilometr za kilometrem. Blížíme se k obávanému místu. Využíváme všudypřítomných stromů vyčnívajících z vody a zastavujeme mezi nimi. Jdeme se podívat asi pět set metrů po proudu. Kameny kolem řeky jsou obloženy davem zvědavců, čekajícím na nešťastníky odváživší se dojet až sem. Tleskají kajakáři, který je, nebo spíše není vidět mezi vlnami na první pohled nesjízdné peřeje. Výběr cesty pro široký a nemotorný raft je těžkým oříškem. Při chůzi zpět diskutujeme o možnostech. Každý zastává jiný názor. Ještě jednou foukáme do tvrda a jdeme na to. Místo se výstižně jmenuje Čertovy schody. V krátkém sledu za sebou následují čtyři dvou až třímetrové schody a nejobtížnější peřej je tu. Najíždíme samozřejmě úplně jinak než jsme se domluvili. Zbývá namířit příď přímo dopředu, držet se a doufat. To co přichází v zápětí mi připomíná mlýnek na kávu. Tiše doufám, že nedopadneme jako kávové zrnko. Probírám se nalokaný vody bez pojmu o čase. Jsme katapultováni do proudu pod peřejí. Všichni a v pořádku. Řítíme se rychlostí srovnatelnou s rychlostí auta. Výkřiky zanikají v okolním hluku. Vyhýbáme se obrovským kamenům, vyčnívajícím nad hladinu. Cítím jak mi při tom slalomu valem ubývá sil. Na obou stranách zbývají jen centimetry. Tato škvíra byla pojmenována jako Škvíra. Ale to už jsme vystřeleni do vzduchu jako z úzké roury. Ještě pár skoků a voda se uklidňuje. Minutový odpočinek a je tu poslední kličkovaná. Najíždíme pod skalní převis pravého břehu. Vidím na břehu mávajícího človíčka v neoprenu ukazujícího do vln. Poznávám v něm kajakáře, kterého jsme před chvílí viděli předvádět své bravurní umění na Čertových schodech. Míjíme trosky jeho kajaku. Až zavřou stavidla a opadne voda, tak si je vyloví. Máme dost co dělat sami se sebou, abychom nedopadli jako on. Chvilka nepozornosti a najíždíme bokem na peřej. S velkými obtížemi srovnáváme loď. Koryto se neočekávaně rozšiřuje a bez varování jsme v kempu nad jezerem přečerpávačky ve Vyšším Brodě. Bylo to skvělé rodeo na vlnách. Ještě procházka po okolí řeky, návštěva skvělého lezeckého terénu na Čertově stěně nad jezerem přehrady a vydáváme se na cestu zpět. Zastavujeme se ještě v Hošticích u Volyně v tradiční „Stodole Michala Tučného“, hodnotíme, pijeme pivo, posloucháme známou muziku a těšíme se na příští “Kosmickej vandr“.

npor. Jaromír Bouda
VU 5525
Vícenice u Náměště nad Oslavou
675 71
Česká republika