|
Jeho největší láskou byl sport a to především voda. Přestože
s ježděním začal poměrně pozdě, rychle si vypracoval pověst jednoho z
nejlepších singlířů mezi turisty, a mnohý sjezdař či slalomář si netroufl
na tak těžkou vodu jako on. Vozil nás na jarní Slovensko, do Rumunska,
Bulharska a po revoluci po celé Evropě, kde jsme objevovali stále těžší a
těžší řeky a potoky. Dnes materiál lodí, vodácké vybavení i technika jízdy
dovolí jezdit extrémy o dvě třídy těžší než jsme jezdili před 20 lety s
laminátem, šprickou ušitou z vikslajvantového ubrusu, v šusťákách místo
neoprenu a v pověstných žlutých plovačkách s polystyrenem. Přesto si
troufl na vlastnoručně postavené Elektrice skákat osmimetrové vodopády na
Zrmanje a nás ostatní přesvědčil, že na to taky máme. Těch řek s úseky WW
IV-V, co jsme sjeli po celé Evropě díky němu a jeho organizačním
schopnostem, je celá řada a málo zájezdů bylo tak efektivních, jako ty
jeho. V té době patřil k naší extremácké špičce, a právem ho spolu s
Jirkou Škrancem, Kákou Štemprokem, Karlem Holečkem, Vojtou Jančarem a
řadou dalších vodáckých es můžeme považovat za vodácké legendy. Škoda, že
nemůžu vyjmenovat všechny, se kterými se na vodě potkával a se kterými
kromě zápolení o to, kdo má víc bodů do soutěže o nejlepšího vodáka, taky
zažil spoustu srandy.
Kromě zájezdů na řeky v Československu jsme s
ním po revoluci začali postupně poznávat celý svět. Umožnil nám tak s
minimálními náklady poznat krásy Kamčatky, národních parků USA, Kanady,
Aljašky, Jižní Afriky, Latinské Ameriky včetně Patagonie, Austrálie a
Nového Zélandu.
Jeho organizace zájezdů byla vždy perfektní, a jeho
pověstné: „odjezd v půl osmé, na nikoho se nečeká“, nás naučilo vážit si
času ostatních. Naučil nás hlídat si partu na vodě a organizovat vzájemné
jištění. Díky tomu se podařilo zachránit v nebezpečných situacích řadu
kamarádů. Naučil nás nebát se a vychutnat krásu těžké řeky. Když jsme jeli
za ním, věděli jsme, že nás do žádného průšvihu nepustí. Ty dva případy,
kdy jsme se přece jen museli sklonit před sílou dravé řeky, mu zůstaly
hluboko pod kůží a nikdy se s tím nedokázal smířit. Dneska už se s
tatínkem Knebelem a
Petrem Šarochem určitě ve vodáckém nebi
potkali a vím, že mu nic nevyčítají.
* Tatínek Knebel
= otec trenéra sjezdové repre. Roberta Knebela
Jeho motto „nešetřete se, tělo musí
jít do hrobu pořádně zhuntovaný“, si bohužel vzal k srdci až příliš. Nikdy
se neuměl šetřit, ani v práci, ani na vodě. Vždy všechno dělal doopravdy,
na doraz. Přes postupující nemoc, která mu ztěžovala pohyb, stále dokázal
organizovat daleké výpravy za dobrodružstvím. Ještě v nemocnici, odkud už
živ nevyšel, jsem ho viděl plánovat výpravu do Střední Ameriky. S plným
vědomím hrozícího rizika se podrobil operaci, která mu měla umožnit další
plnohodnotný život. Věřil, že se to podaří, nepřipouštěl si jinou možnost,
ale tělo ho zradilo.
Bojoval do posledního dechu, ale ta řeka co ho
unášela, byla silnější. My, co jsme stáli na břehu s házečkama, jsme mu už
nemohli pomoci. Chybíš nám, Petře.
Velikán mezi vodáky, který nás stovky naučil jezdit, milovat vodu a
ukázal nám svět.
Text: Jára Kučera
Foto:
Tonda Junek |
